z jineho soudku
Nic to není,
říkám si teď
a ve tmě se objevuje světlo.
Čistá postel,
bez všech těch deček,
ustel si každý sám.
Jak manželství po několika letech
my však máme toho víc.
Každý svůj svět
a mezi nimi pevný most.
A ne jeden,
je jich víc
pomalu stává se z nich třetí pevnost.
Oni mají děti
a i my máme své,
to, co nikdy nepřestane růst
a nikam nikdy nepůjde.
Bude tu pro nás,
naši potěchu a naději do budoucna
pro nás
i pro jiné.
Společného
máme mnohem víc,
než by sis byl pomyslel
a než já bych teď chtěla.
Odpusť....
ale copak?
což za podobnost se trestá?
Podobnost lidi sbližuje,
jako sblížila nás dva.
Raději kdyby tu nebyla
teď nevím, co s tím,
na hřebík pověsím
vše,
co mám
a dám klidně ještě víc.